14
Led

Knižní klub: Sheryl Sandberg – Lean In / Opřete se do toho

Zbožňuju chvíli, kdy si uděláte čaj, zalezete si kýčovitě pod deku a v hlavě si začnete přehrávat nejrůznější obrázky, chytáte nové informace, jak pulce do petky a podivujete se nad větami, které by vás nenapadly. Během studia jsem musela zhltat strašně moc knížek, převážně beletrii a vážně jsem se těšila, až za sebou na VŠ zavřu dveře a konečně si přečtu to, co opravdu chci. Osobně vyhledávám knížky k zamyšlení o osobním rozvoji ve všech směrech, různé návody, průvodce a samozřejmě jsem žrout i nejrůznějších kuchařek. Těsně před tím, než se rozhodnu, že si knížku koupím, nebo hodím do čtečky, googlím recenze, jestli za to opravdu stojí a nebude to jen ztráta času. Odbornou recenzi asi dohromady nedám, ale pokusím se minimálně jednou za měsíc napsat spíš takovou lákačku, nebo pár řádek ve stylu: ne, této knížce se vyhněte obloukem.

Začneme rovnou, samozřejmě, jak pro koho, lehce kontroverzně. Sheryl Sandberg je COO Facebooku, je vdaná, má dvě děti a vede různé nadace, které pomáhají ženám prosadit své ambice a možná i najít otázku na to, jak skloubit kariéru s mateřstvím. Sama se označuje za feministku a v roce 2013 vydala knihu nejen pro všechny ženy, ale i jejich muže. Já jsem Sheryl objevila na TED talks, kde visí její přednáška na téma – proč je ve vedoucích pozicích tak málo žen. Přednáškou si mě totálně získala a jakmile jsem zjistila, že se k nám dostal i její bestseller Lean in, chtěla jsem si to přečíst…

Výborně se to čte. Je to psané způsobem, jako když vám někdo blízký vypráví své zážitky. Žádné poučky, definice, občas jen nějaké procentuální doložení určité problematiky. Navíc, Sheryl bude asi moc fajn ženská, která má ráda lidi, protože je ta její vřelost a pozitivní energie z řádků vyloženě cítit. Je ambiciózní, miluje svou práci a fandí lidem – no, chtěli byste ji za svou kamarádku? Já všema deseti.

Knížka není návod, co máte přesně dělat, ale rozhodně nabízí pár možných řešení, které se jí osvědčili a tím se publikace řadí mezi díla, ke kterým se budete vracet, abyste si připomněli, že je to opravdu jen na nás – ženách, jak si to zařídíme doma a jak budeme nakládat se svou kariérou.

První část knihy je spíše životopisná, druhá část je dle mého zajímavější, jelikož se tam objevuje plno skvělých myšlenek. Třeba, že místo toho, aby se ženy spojily a vzájemně si pomáhaly, podkopávají si nohy a přistupují k sobě jako k soupeřům v boji o život a na smrt, což je obrovská škoda.

V jedné z kapitol se píše o tom, že se ženy často připravují na mateřství dlouho předem, než ta doba opravdu přijde a to je zbytečně brzdí v kariérním rozvoji. V momentě, kdy máme vedle sebe partnera, se kterým si rodinu dokážeme představit, máme ukončené vzdělání dle našich představ a jsme na mateřství dostatečné staré, chováme se jak s malým trpaslíkem v hlavě, který neustále dokola opakuje: „dej si bacha, do toho se nepouštěj, přijdou děti a tobě bude líto tohle všechno opouštět – radši to nedělej!“ Navíc, plno lidí z okolí nám to s radostí připomíná a vlastně věta „kdy plánujete děti“ patří k pevným základům konverzačního klišé. Je to vážně výborná kapitola, která mi hodně otevřela oči v tom, že se můžu vrhnout absolutně do všeho, co chci, trpaslíka neposlouchat a až ta doba přijde, tak se to zkrátka nějak vyřeší. Taky preventivně neutírám na podlaze rozlité mléko, když jsem krabici ještě nevzala ani do ruky.

Druhá skvělá kapitola je o tom, jak udělat ze svého partnera skutečného partnera. Strašně mě mrzí, že pro naší společnost je chlap stále velkým podpantoflákem, když doma pomáhá a dokáže se postarat o děti bez katastrof, ze kterých se později stanou neskutečně zábavné rodinné historky. Nedokázala bych žít v modelu: chlap gaučák s pivem v ruce a ženská kmitající kolem něj s hlavou jako pátrací balón. Vadí asi není úplně to správné slovo, nicméně mě to dost uráží. Jenže, ona je to stále realita většiny domácností a jakmile je to nastavené trochu jinak, je to dle ostatních, přinejmenším, trochu divný. Jasně, plno ženám tento model vyhovuje, ale je i plno takových, kterým ne. Bohužel tyto ženy často ale neví, jak si to doma zařídit tak, aby to fungovalo, jelikož to nemají kde odkoukat. Sheryl píše, že se musíme hlavně zamyslet nad tím, zda nás partner bere jako sobě rovného a bude nás chtít podporovat v naší kariéře. Pokud ano, snadno si dva lidé rozdělí úkoly nejen v péči o domácnost, ale i o děti.

Ano, jsem feministka a jsem tím i dost známá. Při přednáškách, seminářích – jakmile jsem si mohla trochu rejpnout, udělala jsem to. Nosím podprsenku, nemám knírek a chlapy mám moc ráda, jen zkrátka, stejně jako Sheryl Sandberg, věřím ve společenskou, politickou i ekonomickou rovnost mezi pohlavími. Pokud jste na tom aspoň trochu podobně, sdílejte tuto knihu nejen se svými kamarádkami, ale i muži a třeba se veškeré předsudky vůči ženám a „podpantoflákům“ budou pomalinku vytrácet, stejně jako pára nad ztlumeným hrncem.

Líbí se vám článek a přáli byste si více takových? Klikněte na srdíčko a budu moc ráda, když mi do komentáře napíšete, jestli jste už něco na podobné téma četli, nebo jestli si na mé doporučení knížku přečtete…

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone
  • Nikola Králová

    Nemohu se nevyjádřit. Vzhledem k tomu, že genderová ne/rovnost ve společnosti je již několik let zájmem mého studia, jsem velmi ráda za tento článek a děkuji Ti za něj! I já se nebojím nahlas říct, že jsem feministka a naprosto neuznávám „tradiční“ genderové rozdělení rolí, které se konkrétně v naší české společnosti neustále traduje. Změny je ale nutné začít dělat shora. Dokud bude špatně nastavená politika, ať už v oblasti rodičovské dovolené či kariérních řádů v rámci zaměstnání, nebude možné docílit sebemenších změn. Nicméně i ty malé krůčky, které můžeme každá z nás udělat v rámci svých vztahů či práce jsou nesmírně důležité. Ještě jednou Ti děkuji za zveřejnění článku! A ano, feministky nemusí vždy vypadat jako karikatury sufražetek…:-)

    • Niky, tak to si můj člověk! :) A přesně jak píšeš – u nás je to bohužel stále nešťastně nastavené a osobně si myslím, že se to s námi táhne bez sebemenší změny ještě z dob, kdy frčela Žena za pultem. Já tak fungovat ale odmítám a i přesto, že dokonce některé mé vrstevnice na mě koukají skrz prsty, když si musí Michal vymyslet a uvařit večeři sám, nebojím se to říct…